srpen 2021
K napsání tohoto článku mě inspiroval zážitek z dovolené, kdy jsem byl dětmi dotazován, co si zvířata mezi sebou povídají. Celá záležitost je tak trochu z říše pohádek, všichni známe pohádku o Jiříkovi, který ochutnal kouzelnou rybu a potom porozuměl řeči všech zvířat.
Je jisté, že zvířata se mezi sebou dorozumívají. Většinou pomocí zvuků, často pomocí pachů, a také pomocí vizuálních signálů. Porozumět těmto signálům není těžké, a tak si zvířata různých druhů snadno rozumí mezi sebou. Například slepice bez potíží rozumí jelenovi a naopak, zejména pokud jde o výstražné signály v nebezpečí.
Otázka je, jestli člověk může skutečně rozumět řeči zvířat. Z vlastní zkušenosti říkám, že možné to je, pokud pozorujete zvířata dostatečně dlouho a znáte jejich signály. Chování zvířat vám tak může napovědět, co se zrovna děje v nejbližším okolí, jestli jste v lese sami, nebo jestli poblíž není nějaký dravec. Právě výstražné signály zvířat jsou nejlépe rozpoznatelné, jelikož jsou velmi hlasité, a obvykle se k nim svým hlasem připojí i ostatní zvířata, pokud poblíž objeví nějaké nebezpečí. Tyto výstražné signály ovšem nejsou vždy stejné, liší se svou intenzitou, a podle toho lze odhadnout o jaké nebezpečí se jedná, nebo odvodit i konkrétního predátora. Typický je výstražný křik sojky, její hlas spolehlivě varuje všechna ostatní zvířata, která se okamžitě snaží zmizet do úkrytu, nebo utéct co nejdál z toho místa. Pokud se tedy ozve sojka, jedná se o akutní nebezpečí, které není radno podceňovat. Dalším podobným „hlídačem“ je brhlík lesní, který svým hlasem varuje spíše před potenciálním nebezpečím, které není bezprostřední, takže je dobré dávat pozor, ale nemusí se hned utíkat. Takto je možné různá zvířecí varování odstupňovat, podle intenzity nebezpečí.
Jinou kapitolou je dorozumívání v rámci jednoho druhu zvířat. Zvířata si mezi sebou skutečně předávají informace, které není těžké pochopit, pokud je nějakou dobu pozorujete. Po nějaké době tak snadno odvodíte, co má které zvíře za lubem, nebo co podniknout, aby vám nezmizelo z dohledu, což je dobrá pomůcka například pro myslivce, nebo pro fotografy, pro ornitology a jiné znalce zvířat. Jinak řečeno, je možné se naučit hlasy zvířat a použít je podle potřeby pro jejich přilákání.
Může se to zdát obtížné, jelikož zvířat je hodně, a zejména hlasy ptáků mohou nezkušenému pozorovateli splývat. Ale časem se člověk může dobře vyznat v těchto zvucích a snadno tak rozliší jednotlivé ptáky, aniž by je viděl. To se může hodit v situaci, kdy jsou ptáci schovaní ve větvích stromů a nejsou vidět.
Vzpomínám, jak jsem se učil podle hlasu rozpoznat naše tři běžné budníčky, tedy budníčka menšího, budníčka většího a budníčka lesního, a nakonec to nebylo těžké, i když jsem jejich hlasy kdysi považoval za „nějakou divnou pěnkavu“. Řekl bych, že dalším stupněm je rozpoznávání našich pěnic podle hlasu, a pak už to jde samo.
Zkušený pozorovatel bude po zásluze odměněn nevšedními zážitky se zvířaty, protože díky znalosti jejich komunikace je nevyplaší a předem bude vědět co zvířata chystají.
Znalost hlasů a chování zvířat má i praktickou stránku, velmi zkušený pozorovatel může podle zvířat poznat jaké bude počasí.
Vidíte tedy, že to nejsou žádné pohádky, ale holá skutečnost, a člověk může rozumět řeči zvířat, pokud chce, stačí se dostatečně soustředit a naslouchat. K tomu je třeba dodat, že v okolí Provodína je vynikající prostředí pro taková pozorování, jelikož je zde rozmanitá příroda, a proto se zde vyskytuje mnoho různých druhů zvířat.
Já už jen k Robertovu článku dodám: jojo, my, co máme psy bysme mohli o řeči zvířat vyprávět. Výstražný křik sojky nad hlavou taky dobře znám, plete si v lese mého psa s vlkem.