červen 2026
V pátek 19. června se ve školce loučily „nejstarší“ děti – událost, která přináší radost i smutek zároveň. O emotivní chvilky nebývá nouze, většinou je ale překryje smích při veselých vystoupeních dětí, která loučení s předškoláčky tradičně doprovází. Kdo by se taky nesmál při pohledu na takový rozskákaný veselý pytel blešek.
Pak ale atmosféra zvážní. Slavnostní bránou s velkým kruhem prochází jedno loučící se dítě za druhým. Každé má v ruce nafouknutý balonek, prohodí ho skrz kruh před sebou a na druhé straně ho zase chytne. Popisovat to slovně není ono. Bylo to, jako když Alenka v říši divů projde za zrcadlo. Před bránou hodí balon školkáček, na druhé straně brány ho už chytne školák. Bylo to opravdu moc hezké, slavnostní, dojemné — navíc to poskytlo každému dítěti prostor být v centru pozornosti déle, než kdyby pod bránou jen tak proběhlo. Na většině dětí byla vážnost okamžiku znát. A když pak skládali slib předškoláka, výraz při závěrečném „tak slibujeme“ mluvil za vše.
Posledním aktem předškolního ceremoniálu je vždy rytířské pasování na školáka, šerpování, dárečky a loučení s učitelkami. Paní ředitelka si pro každé dítě našla osobní slovo i přání.
I my se ke všem vyřčeným přáním připojujeme a přejeme dětem úspěšný vstup do nové životní etapy. Ať se jim ve škole líbí.
Tentokrát se ale neloučili jen nastávající školáci.
Paní ředitelkas patrným dojetím oznámila, že se se školkou loučí i naše nejdéle působící paní učitelka Jitka Kavříková.
Umím si představit, jak těžké to pro člověka, tolik spjatého s dětmi a školkou, muselo být. Sama potvrdila, že rozhodování nebylo jednoduché, ale „síly ubývají a tahle mrňata vyžadují plné nasazení“. Rozhodla se proto definitivně odejít do důchodu — i když, jak dodala, kdyby bylo potřeba, ráda školce vypomůže.
